Pocit žízně při nedostatku tekutin je vlastní všem suchozemským živočichům. Při nedostatku vody v těle dochází ke snížení osmotického tlaku v buňkách a dostavuje se ono známé neodbytné nutkání. Včely kromě toho potřebují vodu ke správné funkci žláz a k ředění medu při krmení larev a dále k chlazení a zvlhčování hnízda za horkých dnů. V úle může velmi rychle dojít ke změně potřeb, ale včely přitom zásoby vody téměř netvoří. Komunikace mezi žíznícími jedinci a sběračkami vody proto musí fungovat velmi rychle a efektivně. Zblízka si na ni posvítili studenti pod vedením včelařské celebrity Thomase Seeleyho z Cornell University v USA.
A to doslova. Včelstvo v pozorovacím skleněném úle totiž během pokusů rozpálili 100 W žárovkou na cca 40°C. Cílem bylo zjistit, jak důležitou roli hraje dostatek vody při regulaci teploty v hnízdě, jak se mění aktivita sběraček vody při přehřátí a jakým způsobem dochází k aktivaci létavek nosících vodu – tzn. jak je uvnitř včelstva sdílen pocit žízně.
Ukázalo se, že přítomnost vody je klíčová při regulaci teploty uvnitř úlu. Pokud totiž nebyla k dispozici, docházelo velmi rychle k přehřátí. Nezabránila mu ani intenzivní ventilace včelami ani opuštění dutiny (známé „brady“ na česně). Když je naopak vody dostatek, svede včelstvo teplotu velmi dobře udržovat i v extrémních podmínkách. V padesátých letech minulého století Lindauer umístil úl na přímé slunce v blízkosti lávového pole, kde teploty dosahovaly 60°C, uvnitř úlu přesto nebylo více jak 36°C. Za takové situace je nepředstavitelné, aby včely vodu narychlo sháněly. Studie naznačuje, že část včel pravděpodobně funguje jako nouzový zásobník vody. Vodnatost roztoku v medném váčku se totiž mezi jedinci výrazně liší. Zajímavé je, že k večeru mají obsah váčku podobně naředěný všechny dělnice včetně mladušek. Vypadá to tedy, že přes den některé včely nosí nektar, jiné vodu, ale na noc se všechny dobře napijí, aby v pohodě dočkaly rána. Kromě toho se ukázalo, že voda může být krátkodobě a při spěchu uložena přímo v plástech. Zde však, na rozdíl od prostředí uvnitř těla, nevyhnutelně podléhá odparu.
Zajímavý je také způsob, jakým se létavky dozvídají o potřebě vody ve včelstvu. Je známo, že při nadbytku či dostatku tekutin létavka přinášející vodu marně hledá, komu by svůj náklad předala. Dobře napité včely prostě její nabídku odmítají. Čím více zamítavých reakcí sester se jí dostane, tím menší je její motivace vodu nosit. Pokud ani po cca pěti minutách nenajde nikoho, kdo by o vodu stál, přesměruje svou aktivitu jinam. Jiná situace nastává, pokud včelstvo žízní. Včelám, které slouží jako zásobníky vody, se v ten moment vyprázdní medný váček a pocítí individuální pocit žízně. Začnou tedy intenzivně žadonit u létavek, které obvykle vodu nosí. Ty jsou následně nuceny vylétat ven a doplnit to, oč byly žádány.
Člověk žasne, kolik se toho dá s lampičkou zjistit. A pak že pod svícnem je největší tma!
Ostwald MM, Smith ML, Seeley TD (2016) The behavioral regulation of thirst, water collection and water storage in honey bee colonies, Journal of Experimental Biology 219, 2156-2165
DOI: 10.1242/jeb.139824