Invazní roztoč kleštík včelí (Varroa destructor) společně s viry, které přenáší, decimuje populace včely medonosné (Apis mellifera) v Evropě i Severní Americe. Přesto nacházíme v přírodě volně žijící včelstva, která přežívají řadu let bez zásahu člověka. Jak je to možné, se pokouší částečně zodpovědět práce pánů Loftuse, Smithe a Seeleyho.

Při pokusech na ostrově Gotland ve Švédsku (ale i jinde), kde byla včelstva na konci devadesátých let ponechána svému osudu, zbylo několik linií, které přežívají i bez oštření varroacidy. Bohužel nejsou příliš vhodné pro konvenční chovy, neboť netvoří početné kolonie a nanosí medu tak akorát pro sebe. Výše zmíněné pány vědce proto napadlo otestovat, zda míra napadení a celkový zdravotní stav souvisí s velikostí včelstva a s jeho rojivostí.  Po dvě sezóny sledovali, jak si povedou včely chované v malých úlech (42l) oproti včelstvům s běžným úlovým protorem (168l). Při omezení úlové dutiny samosebou docházelo k častějšímu rojení, silným včelstvům ve velkých úlech bylo naopak rojení zabráněno.

Včelaře praktika asi nepřekvapí, že včelstva obývající malou dutinu, žijící v menším počtu a pravidelně se rojící byla zdravější, lépe přežívající a méně napadená roztočem Varroa, než včelstva početná a nerojící se. Blahopřeji pánům k objevení Ameriky a s pokorou opět pohlížím na přirozené ozdravené mechanismy, které včely vynalezly i bez nás.

 Loftus JC, Smith ML, Seeley TD (2016) How Honey Bee Colonies Survive in the Wild: Testing the Importance of Small Nests and Frequent Swarming. PLoS ONE 11(3): e0150362 DOI:10.1371/journal.pone.0150362